Jak se z pohledu regulátora díváte na kontroverzní reakce na nové možnosti v oblasti sdílené energetiky?

Myslím, že ty reakce zas tak kontroverzní nejsou a sdílení elektřiny a komunitní energetika mají celkem širokou podporu nejen odborné veřejnosti. Mám pocit, že i většina politiků, jejichž vyjádření jsem měl možnost sledovat, sdílení elektřiny v principu podporuje a snaží se být pragmatická a najít rozumná praktická řešení pro tento nový prvek modelu trhu s elektřinou.

Rozumí podle vás všechny sociální skupiny veřejnosti všemu, co se týká sdílené energetiky? 

Myslím, že odborná veřejnost tomu vcelku rozumí. Ostatně se tématem sdílení musí řada odborníků v energetice zabývat z podstaty své profese. Základní idea, že můžu sdílet vlastní vyrobenou elektřinu s jiným zákazníkem je asi vcelku srozumitelná i široké veřejnosti. Je ale otázka, kam až lze všeobecnou popularizaci komunitní energetiky a modelů sdílení vést. Například nastavení modelů sdílení elektřiny a jejich detailní popis může být složitý a pro běžného zákazníka těžko srozumitelný. Lze očekávat, že běžný zákazník, který se bude chtít zapojit do komplexnějších případů sdílení elektřiny, si bude muset najmout někoho, kdo mu s tím poradí a pomůže mu se ke sdílení zaregistrovat a celý model nastavit. Je ale také pravda, že v řadě případů sdílení se bude jednat o jednoduchou variantu, kdy si jako aktivní zákazník budu třeba posílat elektřinu z FVE na střeše své chalupy do svého městského bytu. To by mělo být snadno srozumitelné každému.

Jaké jsou v tomto ohledu podle vás největší úskalí?

Pro ERÚ plyne z přijaté novely energetického zákona Lex OZE II mnoho náročných úkolů, na které je velmi málo času. Musíme například do poloviny roku novelizovat celou řadu vyhlášek, přičemž nejrozsáhlejší úpravy se týkají vyhlášky o pravidlech trhu s elektřinou, kde musíme jasně popsat přesná pravidla pro sdílení elektřiny. Další s tím související je rovina technologická, což je vytvoření nového subjektu, Elektroenergetického datového centra (EDC), a naprogramování a zprovoznění jeho IT systému, který bude vyhodnocení sdílení elektřiny zajišťovat.

EDC musí dále vydat podle další novelizované vyhlášky „o obsahových náležitostech“ svůj řád a ERÚ musí tento řád schválit. Vedle toho musí být novelizována vyhláška „o vyúčtování dodávek“ tak, aby definovala způsob, jakým budou na fakturách obchodníci a distributoři zohledňovat sdílenou elektřinu. Dále musí být upravena „licenční vyhláška“ a EDC musí požádat o licenci u ERÚ a splnit zákonné podmínky pro její udělení, nově vznikající energetická společenství se budou registrovat v novém registru u ERÚ atd. Všechny tyto novelizované předpisy a nové systémy musí být sladěny a o tom, jak celý nový svět sdílení elektřiny bude fungovat, musí být informováni účastníci trhu s elektřinou.

Jsou i další úskalí?

To, co jsem popsal, je rovina legislativně-technická, kterou mají v zásadě na starosti státní instituce jako Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky (MPO) a Energetický regulační úřad nebo regulované subjekty jako PDS (provozovatel distribuční soustavy, pozn. red.), ČEPS a OTE (Operátor trhu, pozn. red.) a nově vzniklé EDC. Další úskalí mohou vznikat v rovině občansko-právní. Jde o to, že pro komplexnější případy sdílení energie se budou muset spojit a dohodnout větší skupiny zákazníků a výrobců. Zde může vzniknout řada konfliktních situací, které se budou muset účastníci sdílení a členové energetických společenství naučit řešit. Zdaleka ne vše za ně vyřeší samotné EDC. Energetické datové centrum sice bude registrovat skupiny sdílení a bude vyhodnocovat sdílenou elektřinu na základě zadaného klíče, nicméně registraci bude u EDC zajišťovat pro každou skupinu sdílení k tomu zmocněný zástupce.

Skupinou sdílení zde rozumějte skupinu předávacích míst pro odběr a dodávku elektřiny, které mezi sebou elektřinu sdílí. Každá taková skupina sdílení tedy bude muset mít svého zástupce, jenž ji u EDC zaregistruje a zadá všechny potřebné údaje pro vyhodnocení sdílení.

Je podle vás zákonodárce v této tematice dostatečně znalý a reálně připravený na to, že zákonné předpisy budou lidem jasné a jsou opravdu nastavené tak, že nebudou zbytečně vznikat nějaké krizové situace?

V tomto případě bych řekl, že tomu zákonodárci rozumí dobře. Komunitní energetika a sdílení elektřiny jsou témata, která se řeší už poměrně dlouho a zřetelně se objevila v evropské energetické legislativě s tzv. zimním balíčkem EU už v roce 2019. Navíc existuje řada sdružení a profesních organizací, které se tématem sdílení zabývají a snaží se najít praktická a funkční řešení, jak celý systém v podmínkách ČR rozumně nastavit. Problém je, že v detailu se jedná o celkem složitou věc, která má, jak jsem již zmiňoval, přesah do občansko- -právní roviny, ale třeba i do oblasti daňové. A zde se obávám, že ne všechna řešení jsou zatím úplně jasná.

Souhlasíte s kritickými názory ekonomů a finančníků ke krokům v krizích, které musela udělat třeba ČNB nebo nyní ERÚ v rámci rychlých ekonomických dopadů krizí?

Když nastane nějaká krize, která je způsobená většinou externím faktorem, veřejnost pak vnímá primárně to, že je krize, a od regulátora čeká, že ji vyřeší. To je ovšem nereálné očekávání. Regulátor krizi nikdy sám nevyřeší a veřejnost tak bude mít asi vždy pocit, že to regulátor nezvládl. Myslím ale, že kritika kroků a opatření ERÚ přijatých v souvislosti s energetickou krizí není úplně spravedlivá. Co jsme mohli, to jsme jako regulátor pro pomoc řešení energetické krize udělali, a navíc ve velmi krátké době, rychle a flexibilně. Je ovšem jasné, že žádný krok ERÚ nemohl vyřešit takto zásadní problém, kdy Evropa přišla v důsledku ruské agrese na Ukrajině o významný zdroj relativně levné energie, především o import ruského zemní plynu.

Existuje podle vás v oblastech, jako je komunitní energetika, sdílení a další podobné výzvy, ve světě nějaký ideální trh?

V každé zemi se konkrétní model rozvíjí trochu jinak. My jsme si hodně brali příklady z Rakouska, které je nám blízko a bylo v rozvoji sdílení a komunitní energetiky před námi. Přesto jsou modely sdílení elektřiny v celé Evropě poměrně nová věc. Navíc je potřeba říct, že dost často se za sdílení označuje něco, co není sdílením elektřiny v pravém slova smyslu. Už nyní mohou existovat v oblasti komunitní a komunální energetiky modely, které se podobají sdílení elektřiny, ale fungují v rámci stávajícího modelu trhu, na němž není elektřina sdílena, ale vždy prodávána obchodníkovi, nebo dodávána obchodníkem či výrobcem zákazníkovi.

Mohu třeba společně se svými sousedy investovat do zdroje OZE, jenž bude vyrábět elektřinu, kterou společně prodáme obchodníkovi a rozdělíme si zisky z prodeje. Některé formy komunitní energetiky tedy mohou existovat již v současném modelu trhu. Co je opravdu nové, je sdílení elektřiny v rámci skupin sdílení. Jedná se skutečně o nový prvek v modelu trhu, jenž říká, že je tady množství elektřiny, které se může vyhnout standardnímu obchodu. Tuto elektřinu nemusí nikdo vykoupit a prodat, ale mohou si ji účastníci společenství přímo vzájemně sdílet.

Znamená to, že sdílením energie a tvorbou nových typů energetických sdružení vlastně legislativa umožňuje vyřadit obchodníky s energiemi „ze hry“ tím, že někdo z konečných spotřebitelů založí jakési energetické „SVJ“, ale nebude mít výrobní zdroje?

To nejde. Podmínkou sdílení logicky je, že ve skupině sdílení musí být nějaký výrobní zdroj. Osoba nebo subjekt, který je majitelem toho zdroje, respektive má smlouvu o připojení, tak musí dát souhlas k tomu, aby se jeho elektřina sdílela. Účastníci sdílení pak musí uzavřít dohodu, která popíše, jakým způsobem si budou elektřinu sdílet a případně co za to, musí si určit zástupce, zaregistrovat se u EDC atd. Dohoda mezi účastníky sdílení už vlastně není předmět energetické legislativy. Navíc platí, že sdílení nemá být podnikáním.

Jak má, když by to šlo říct velmi jednoduše, fungovat sdílený model energie?

Sdílení začíná až tam, když začne někdo dodávat elektřinu do soustavy a řekne si, že s ní chce dělat něco jiného než ji prodat obchodníkovi, tedy že ji chce přímo sdílet s jinými zákazníky. To tedy bude moci podle Lex OZE II nově udělat. Sdílení zatím nebude nijak zásadně omezené a sdílet elektřinu bude moci jak výrobce, tak aktivní zákazník, který vyrábí v menší výrobně bez licence (do 50 kW instalovaného výkonu). Sdílet budou moci jak fyzické, tak právnické osoby. Podmínkou pro sdílení elektřiny ovšem je, že se nesmí jednat primárně o podnikání a že elektřina musí být dodána do soustavy. Chci-li tedy sdílet elektřinu z konkrétní výrobny, musím mít ve smlouvě o připojení nenulový rezervovaný výkon pro dodávku do soustavy.

Usiluje český energetický regulátor, aby se v rámci EU sjednotila pravidla energetických trhů jednotlivých členských zemí?

Pravidla elektroenergetického sektoru se do jisté míry velmi sjednocují, ale není to většinou výsledkem úsilí jednotlivých národních regulátorů, ale výsledkem snah EU a případně Agentury pro spolupráci evropských regulátorů (ACER). My k tomu přistupujeme pragmaticky, a pokud se sjednocení odehrává na principech, které nám vyhovují, tak ho logicky podporujeme.

Stále existují rizika, ať už cenová, nebo technologická, která mohou výrazně ohrozit stabilitu trhů. Je proto reálné, aby když budou energetické trhy fungovat podobně, že budou mít větší stabilitu jako třeba finanční trh, který reguluje Evropská centrální banka?

To se ale děje. Evropská legislativa, která definuje nařízeními, směrnicemi a metodikami, jak má fungovat trh s elektřinou, celou oblast čím dál víc standardizuje. Ostatně i sdílení vzniklo především na základě evropské legislativy. Konkrétně u sdílení zvolila EU volnější způsob, kdy jsou definice většinou velmi obecné a jsou uvedené ve směrnici, nikoliv v nařízení. Každá země si podrobné principy může v takovém případě implementovat a dodefinovat sama. Když se ovšem dostaneme až k samotnému modelu sdílení elektřiny, zjistíte, že existuje několik základních metod, které je možné použít a které jsou vlastně všude stejné. Takže v té finální technické rovině se to trochu standardizuje i přirozeně.

Myslíte, že větší podpora sdílení energií v rámci jednoho trhu EU může nahrávat politickým odpůrcům větší integrace Evropy?

Zatím platí, že sdílet elektřinu můžeme jen v rámci obchodní zóny ČR. Mimochodem kritika evropského propojeného trhu s elektřinou vychází často buď z účelového nepochopení situace, nebo z totální neznalosti. Kritikům jaksi nedochází, jak moc jsou již trhy propojené a jak složitý a komplexní systém představují. Žijou v domnění, že jde ze společného evropského trhu s elektřinou jednoduše vystoupit a říct, že tu budeme mít svoji nižší cenu. To nejde ani technicky, ani z pohledu evropského práva. Pokud bychom to udělali, tak se to vlastně rovná vystoupení z EU. Pravidla fungování společného vnitřního trhu s elektřinou jsou jednou ze základních součástí evropské legislativy. Navíc bychom si vystoupením ze společného trhu skutečně nijak nepomohli.

Jak se energetický regulátor dívá na cenový vývoj? Může mít sdílení energie velký dosah a vliv na cenotvorbu?

Sdílení vytlačuje obchodníky z určité části trhu, konkrétně z části objemu elektřiny, jenž je vyrobený především decentrálními zdroji. Decentrální zdroje mohou být díky sdílení atraktivnější pro výrobce, kteří do nich investují. Proto by díky sdílení mohlo být při nižší investiční nebo provozní podpoře dosaženo stejného nebo většího rozvoje decentralizovaných OZE.

Na druhou stranu, jak jsem již zmiňoval, sdílením přijdou obchodníci o část marže, kterou by jinak na výkupu a prodeji sdílené elektřiny realizovali a zároveň je zákazník účastnící se sdílení pro obchodníka méně atraktivní, neboť má menší spotřebu a jeho diagram spotřeby má „dražší a hůře predikovatelný“ tvar. Otázkou je, jak se k tomu jednotliví obchodníci postaví a jakou budou mít cenovou politiku. Rozhodně ale platí, že nastavením cen nesmí zákazníky účastnící se sdílení nepřiměřeně diskriminovat.

Jak regulátor odhaduje, že se díky systému sdílení energií změní spotřeba?

Myslím, že spotřeba by se kvůli sdílení zásadně měnit neměla. Samozřejmě je to jeden z dalších impulsů, který dělá atraktivnější obnovitelné zdroje, což by mělo dát další popud k instalování menších decentralizovaných zdrojů a komunitních zdrojů. Strana spotřeby se tím ale asi zásadně nezmění.

Zjednoduší se, nebo se více zkomplikuje dohled na energetický trh? A bude se muset posílit personální zastoupení ERÚ?

Počet úkolů, které regulátor má, obecně spíše roste, než klesá. Některé nové povinnosti máme právě v souvislosti se systémovými změnami, jako je třeba sdílení elektřiny. Řada nových povinností ERÚ ovšem souvisí i s mimořádnými opatřeními státu v období energetické krize, například odvod z nadměrných příjmů výrobců elektřiny nebo cenové stropy a kompenzace dodavatelů, kde máme jako regulátor řadu nových povinností.

Zpět ke sdílení a energetickým společenstvím. Kromě náročných úprav našich vyhlášek a jiných předpisů povede ERÚ například registr společenství (jakási analogie licencí). Jak jsem již zmiňoval, obecně lze říct, že agenda a množství úkolů ERÚ roste. 

Alexandr Černý

Zastává pozici ředitele Odboru technické regulace elektroenergetiky a plynárenství Energetického regulačního úřadu. Zaměřuje se především na organizaci trhu v elektroenergetice a plynárenství. V posledních dvou letech se proto intenzivně zabývá také tématem komunitní energetiky včetně nastavení modelů sdílení elektřiny. Před příchodem na ERÚ byl řadu let ředitelem pro oblast predikcí a nákupu komodit ve společnosti ČEZ Prodej, a.s., kde byl mimo jiné zodpovědný za nastavení strategie a cenotvorby komoditních produktů, portfolio management a řízení nákupu komodit, včetně nastavení predikčních modelů a systémů. Dříve pracoval jako senior konzultant a manažer ve společnostech Deloitte a KPMG. Alexandr Černý vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na CERGE-EI v Praze absolvoval doktorské studium v oboru ekonomie.